Historie hotelu

Hotel Pod Zvičinou má dlouhou a zajímavou historii. Podle některých pověstí sahá až do období Třicetileté války kolem roku 1646. Ranění švédští vojáci se vraceli domů cestou kolem Zvičiny. Tito vojáci použili vodu ze studánky za současným hotelem, aby vyčistili své rány. Jejich zranění se zázračně rychle uzdravila, a tak získal pramen brzy označení jako léčivý. Jeden z vojákům měl z vděčnosti vyjmout svůj talisman – svatý obrázek – a pověsit ho na vedlejší strom. Talisman vrostl do stromu a dal tak studánce její dnešní jméno – Mariánská. Tato pověst má oporu v tom, že 2. října 1646 se před branami Dvora Králové v prostoru od Žirče až po Bílou Třemešnou skutečně odehrála bitva mezi Švédy (ve značném počtu 8 tisíc mužů).

V jiné verzi této lidové pověsti byl „zázračný“ pramen objeven o dvě stě let později po konci prusko-rakouské války – roku 1866. V této době prý pracovali ve vojskem zplundrovaných lesích dřevorubci z Dolní Brusnice a manželky jim nosily oběd. Jedna z nich byla skoro slepá, výstup po příkrých svazích pro ni byl namáhavý, a proto se vždy cestou osvěžila u vyhlášené studánky, umyla si pot a prach a protřela oči. A ženě se časem, jak se vypráví, zrak navrátil.

Pověstem můžete věřit či nevěřit, faktem však je, že ve druhé polovině 19. století se studánka stala hojně navštěvovaným poutním místem. Také Zvičina nabírala po roce 1867 díky pádu Habsburské monarchie na významnosti. Tvořila hranici mezi německy a česky mluvícími obyvateli a pro Čechy byla symbolem tohoto rozdělení (nárokovaly si ji oba národy). Byla tedy místem mnohých setkání. Od roku 1868 se zde konaly mnohatisícové tábory lidu. Zvičina se současně stala cílem početných školních výprav. Turisté, studenti, žáci – ti všichni zde měli (a mají doposud) nádherný výhled.

Místní občan z Dolní Brusnice Jan (Johann) Hetfleisch využil tohoto (turistického) potenciálu a začal u studánky prodávat občerstvení. U stánku nad pramenem pak postavil dřevěnou kapličku (později – 1891/1894 – nahrazena kamennou). Díky svatbě (16. 2. 1886) s dcerou dolnobrusnického mlynáře Marií Staffovou, která si do manželství přinesla bohaté věno, a finančnímu odstupnému z rodného statku včetně pozemků okolo Mariánské studánky, mohl Hetfleisch později rozšířit svůj podnikatelský záměr – roku 1887 zřídil u Mariánské studánky pohostinství. Mariánská studánka vešla do názvu lázní jako reklamní slogan ihned po jejich založení. Tuto tradici, jednu ze záruk podnikatelského úspěchu, majitelé nezapomínali posilovat. Původní skromný hostinec se rychle rozrůstal. Vedle zvelebování hostince Hetfleischovi nezapomínali uskutečňovat svůj úmysl zřídit lázně. Pro začátek prý zřídili kabiny se dvěma dřevěnými vanami a později koupele rozšířili. Lázně měly výtečnou kuchyni. V celém kraji byly vyhlášené podzvičinské tvarohové koláče a vdolky.

Věhlas těchto míst se ještě zvýšil poté, co ve zdejším kraji zdomácněl nový zimní sport – lyžování. Sjezdovka vrcholu Zvičiny se stala oblíbeným cílem místních lyžařů. Jelikož chata na vrcholu nabízela pouze 7 míst ke spaní, využívali movitější lyžaři Hetfleischův útulný hostinec. V první dekádě minulého století byly však doménou turistiky a lyžování Pláně pod Ještědem. Právě na Pláních byly v zimě 1909/1910 uspořádány první opravdové závody. Kvůli špatným sněhovým podmínkám musely být však závody na Pláních skrečovány, a proto se druhý den bez dlouhého rozmýšlení jelo na Zvičinu. Hromadného lyžařského výletu se zúčastnilo 25 členů královédvorského Sokola a navíc řada hostů z Prahy. Na tomto výletě – dne 16. ledna 1910 – se zrodila myšlenka, že v budoucnu by se významné ski-akce mohly místo pod Ještědem konat právě na Zvičině. Návrh na učinění Zvičiny centrem zimních sportů vznesl arch. Karel Jarolímek, známý fanoušek zimních sportů a později významný československý architekt. Konečné rozhodnutí však záviselo na tom, podaří-li se urychleně zajistit dostatečnou kapacitu ubytování. Na vrcholku Zvičiny se nacházela jen primitivní chata Klubu českých turistů a dole v Lázních pouhých 14 pokojů. A tehdy se naplno projevily podnikatelské schopnosti Jana Hetfleische. Hned na jaře 1910 nechal poblíž původního hostince postavit vilu o 30 pokojích. Již 15. ledna 1911 se na Zvičině konaly mezinárodní závody pod záštitou Českého výboru pro olympijské hry. Závodům přihlíželo více než 1500 platících diváků. Útulné zázemí pro celou akci – včetně občerstvení a stravování – zajišťovaly podzvičinské Lázně. Na jaře roku 1911 byly obě lázeňské budovy propojeny 60 m dlouhou chodbou – tzv. kolonádou. Stará budova byla na podzim toho roku přestavěna tak, aby měla větší kapacitu. V roce 1912 byl zřízen tenisový kurt, což byl velmi prozíravý tah vzhledem k začínající oblíbenosti tenisu v Českém Království. V roce 1915 nechal Jan Hetfleisch postavit na svém pozemku také malý skokanský můstek, na němž se dalo skočit až 15 m.

Hotel se stal luxusním ubytováním zejména pro bohaté. Konalo se zde mnoho koncertů v českém i německém jazyce. Po I. světové válce byl vybudován také bazén s vlastním zdrojem vody z Mariánské studánky. V roce 1922 byl na návrh arch. Karla Jarolímka postaven pod Zvičinou skokanský můstek s umělým nájezdem. Zdařilý výběr místa pro stavbu tohoto můstku ovlivnilo několik momentů: především nedaleké nádraží a pak blízký lázeňský hotel, který v té době měl již renomé vyhlášeného střediska zimních sportů. (Naposledy se na můstku oficiálně, tzn. závodně, skákalo prý v sezóně 1985/86.)

Během II. světové války, po záboru pohraničních Sudet Německem zel lázeňský areál prázdnotou, ztratil totiž svou klientelu z českého vnitrozemí. Netrvalo však dlouho a usadila se zde německá armáda (wehrmacht) a ranění důstojníci tu trávili rehabilitační dovolenou. Později vystřídali raněné oficíry wehrmachtu německé děti z bombardovaných vesnic, které zde nalézaly útočiště.

Po II. světové válce byl hotel znárodněn státem a stal se rekreačním centrem pro ROH. Z Lázní pod Zvičinou se stala zotavovna, v níž se brzy objevili dělníci z továren a s nimi hesla jako „Za dobrou práci – rekreaci!“. Hotel by v této době pojmenován podle tehdejšího ministra školství a osvěty Zdeňka Nejedlého, který zde ve 20. a 30. letech strávil hodně času (sepisoval tu své monografie: Smetana, TGM, Lenin). V tomto období byl hotel poměrně zanedbáván, ačkoliv byla celková kapacita (120 lůžek ve dvou historických budovách) doplněna o možnost ubytování ve 12 srubech a 40 postavených chatkách.

Od roku 1994 byl hotel spravován holandským managementem (v pronájmu). Roku 2000 mohl být hotel po vyřízení zdlouhavých administrativních a byrokratických záležitostí odkoupen, a je nyní ve vlastnictví paní Nancy a pana Erica. Současné rozmístění jednotlivých objektů je výsledkem dostavby dokončené v roce 1910. Avšak od roku 2000 byl hotel značně renovován a rekonstruován. Došlo k celkovému obnovení infrastruktury. Hlavní budova (stávající hotel) disponuje 29 pokoji s vlastním sociálním zařízením. Kolonáda (hala spojující hlavní budovu s tzv. „vilou“) byla v roce 2012 kompletně přestavěna a renovována. Původní antukové pokrytí tenisového kurtu bylo v roce 2012 nahrazeno umělým povrchem. Od roku 2012 se v recepci hotelu nachází také informační centrum, kde lze nalézt mnoho informací o našem krásném regionu. Došlo také k obnovení terasy, ze které je možné pozorovat jedinečné panorama Krkonoš. K původnímu přírodnímu koupališti přibyl také dětský bazének se slanou vodou. Mezi poslední úspěchy renovačních prací patří zrekonstruovaný pavilonek u lesa nad kapličkou (2016) a kompletní rekonstrukce přízemní vedlejší budovy („vily“) s vytvořením nových bezbariérových pokojů vyšší kvality (2017) – ve „vile“ se nachází též vnitřní dětské hřiště. V létě roku 2017 byla také opravena a nově natřena střecha hlavní budovy. Stále je ještě ale mnoho práce před námi.

Zdroj: ENGELEN, Nancy; MARTINEK Karel. Lázně u Mariánské studně pod Zvičinou: historie a současnost. Hořice: Podkrkonoší žije, o.s., 2015. ISBN 978-802-6074-489.